Tečka za létem, léto za tečkou.

...a tečka za tímhle blogem na blogspotu. Čau. (But stay tuned.)

This is what we living for

The same patrol

We're going into 

Smashing into

This is what we living for

We just have this and we need no more

And we need no more

Dublin, Berlín, Trenčín, Barcelona, Perpignan, Varšava, Mikulov. To bylo letošní léto. Teď mě mrazí, je tu podzim. Pletené ponožky a nebelvírská šála. Horkej čaj, kakao z mandlového mléka a peřina. Rozečtená knížka a Indie/Pop/Folk Compilation playlist. Všeho hodně a přitom tak málo. Všechno a nic. Neklid a relax.

Vůbec jsem nedopsala všechny zážitky, strasti a radosti z Kuby, už jsem pomalu seděla na Pražském letišti a čekala na svůj let do Dublinu. V květnu mě čekala už druhá návštěva Dublinu, tentokrát pracovní. Čas se ale, kromě sezení v prezentačním sále Googlu, našel i na celodenní procházku městem od přístavu až po Phoenix park, na exkurzi v Guinessu, kde jsem mohla začít budovat svou kariérní dráhu výčepní (kdyby moje šéfová nebyla zároveň můj doprovod :) ), nebo na výlet na Howth, kde jsme zvládli donutový piknik na útesech i bojovku. Ale hlavně jsme se dozvěděli spoustu zajímavých věcí z byznysu. 

A když se všechno sesype, a ty máš dojem, že ten začarovanej kruh nikdy nic nepřeruší, najednou najdeš cestu ven. Někdo ti ji vyšlapává, a ty jdeš malými krůčky jako hvězda po červeném koberci… 

A návratem z Dublinu tak nějak začalo léto. Začalo brzy. Možná tou chvílí, kdy jsme konečně rozsekly to několikaměsíční dilema - jet na Pohodu nebo na Colours of Ostrava? 

Skončily jsme v Trenčíně a nelituji toho. Myslím, že koupí lístku na Pohodu zahájim i léto 2019. Byla to nejlepší investice tohoto roku… no dobře, jedna z nejlepších. LP, LP, LP! The Chemical Brothers, St. Vincent, Ziggy Marley, Midi Lidi, Blossoms, všechno jsem si neuvěřitelně užila. Čtvrtka melounu k snídani, vinný střiky, ležení v trávě a veggie indie každej den. Miluju multižánrové velké festivaly a nikdy z toho nevyrostu. A Pohoda je královna festivalů aspoň v našem nejbližším dosahu, fakt jeďte. 

Čtrnáct dní tomu předcházel Berlín. Berlín, Berlín, Berlín. Chci zpátky, hned. Chci si dávat hipsterský snídaně v Kreuzbergu, obdivovat stylový holky a pokukovat po krásných chlapech, kteří rozhodně nejsou Berlíňané, možná ani Němci. Chci obdivovat, jak je to město ve své předrevoluční pošmourné ošklivosti krásné, a chci pít hnusný pivo a podupávat při tom nohou v rytmu soft techna. Pořád, až navěky. 

Než jsem se ale stihla probrat, už jsme sjížděli jez Hubertus na Ohři a brali to přes ty největší překážky, snídali rum s colou, obědvali a večeřeli nakládaný hermelíny a smažený sýry zásadně bez ubrusů a žili na čtyři dny v kocovinovém oparu. Aspoň já. I tak bych se ale na tom místě, a hlavně v těch chvílích, chtěla zaseknout aspoň na několikanásobně delší dobu, než byly čtyři dny.  Z rozjeté lodi jsem naskočila do letadla, beze strachu, bez ostychu a najednou mi došlo, že jsou věci, které jsem měla dělat už dávno. Že bych se neměla nechat blokovat ničím. Nikdo by neměl. 

Pack yourself a toothbrush dear

Pack yourself a favorite blouse

Take a withdrawal slip, take all of your savings out

Cause if we don't leave this town

We might never make it out

I wasn’t born to drown, baby come on

Nejemotivnější chvíle letošního léta byly možná nejemotivnějšími chvílemi mého života. Do poslední chvíle jsem nevěřila a už ani nedoufala, že seženu letenku za normální cenu, a že stihnu ještě letost odletět “domů”. I když jsem někde podvědomě cítila, že musím. Že když to neudělám teď, neudělám to už nikdy. A tak jsem vycházela z letištní haly v horké Barceloně s tím, že hrajeme na schovávanou… otočila jsem se nevěděla jsem, jestli mám brečet nebo se smát. Někdy, i když někoho vidíte po dvou letech, najednou cítíte, že jste ho nikdy neopustili. A brečím znovu. Tenhle pocit jsem zažila druhý den ještě jednou. A po čtyřech dnech jsem měla pocit, že už nikdy nebude nic v pořádku. Že si nikdy nebudu jistá, kam doopravdy patřím. 

Thanks for everything, you know. Thanks for all trips and hikes in Pyrenees, thanks for it two years ago and now again. I spent the best moments of this summer in the south of France by eating profiteroles and religieuse au chocolat, by taking a bath my legs under the waterfall and by listening The Lumineers’s songs during the way. 

Ale i slzy jsou občas potřeba. Ne ty z bezsmyslného trápení, těch už jsem se zbavila, ale ty z loučení, z loučení, které rozhodně není posledním v životě, teď už to vím. Po noční zmrzlině v Perpignanu bylo noční víno v Barceloně a hromada štěstí ze školní lavice. Spánek v kocovině na pláži a setkání z Kavčích hor. Na růžovém kole mezi palmami si formuješ život, ne jindy, ne jinde.

Ani na techno párty ve Varšavě. Když ale prší jako tohle léto ještě nepršelo, ty chytáš ne kapky, nýbrž provazce deště a do toho tančíš, nit na tobě není suchá, je to najednou víc, než cokoliv jinýho. Možná už to nikdy nezažiješ, ale v tu chvíli jsi tam byla, s lidmi, kteří za to stojí. Až to budeš někomu vyprávět jistojistě to nepochopí, tobě ale ten zážitek z hlavy nikdo a nic nevymaže. Vyléčit to můžeš například v Mikulově na svatém kopečku nebo v Lednicko-Valtickém areálu, na Minaretu, moc času na to nemáš, protože by ti utekly přednášky, a pak je podzim.

A ty můžeš  říct, že to bylo nejlepší léto tvýho života, a to jsi ani nezrekapitulovala večery na Stalinu, párty na střeše v Plzni, srazy na Letenských zahrádkách, návštěvy doma, kterých teď zase bude víc, dítě v Praze nebo knihy, které jsi (ne)přečetla. Těch bude taky víc.

Zase chci brečet z toho, jak je život krásnej, když mu to dovolíš. Nikdy dřív bych nevěřila tomu, že tohle jsem já. Ale i to, co jsem si myslela, že se nikdy v mým životě nemělo dít, na tom má neodmyslitelnou zásluhu. Člověk by měl být vděčný za každou osobu, kterou v životě potká, která se mi nějak podepíše v jeho životní cestě, něco mu předá, a pak třeba zase zmizí, ať už za tři měsíce nebo za čtyři roky. Nikdy to není špatně. Dá vám co má. Teď už to vím a konečně nelituji ničeho, naopak. A vám pak nezbyde nic jiného, než být nechutně sentimentální, máte chuť se rozbrečet i nad tím, že vám ve skleničce dojde voda, že banánový lívance, že cokoli. A nebo nad tím, že zase otáčíte svůj život o 360 stupňů a začínáte psát nový list. Po kolikátý už?

Děkuju a vypadněte.

Doma mě učili děkovat. Prosit. I omlouvat se. Ale nedali mi návod na život.

Využívám tyhle skills pravidelně. Omlouvám se docela často a možná i za věci, za které se ostatní běžně neomlouvají. Děkuju ráda. Nejvíc za věci, které by mně samotné dělalo problém udělat. Takové, u kterých vím, že stojí námahu. Ale i za ty ostatní. I když moc nemám ráda rozpačité situace. 

A teď se chci omluvit všem klukům, kteří ode mě vždy dostali ne třeba úplně hezké přezdívky (ale vždy jen tajně) za to, že se neozvali, když jsem to čekala. Možná jsem jim křivdila. Neuložilo se jim moje číslo a profil na Tindru jsem si smazala dřív, než se chystali ho najít. Protože jako správní džentlmeni tomu chtěli dát pár dní, to je jasné. 

Taky chci poděkovat všem lidem, kteří něco dělají pro druhé.

No a taky díky, že ses nechoval jako kretén, i když jsi nechápal, jak je možné, že to nechápu.

Kdybych měla to číslo, poděkuju osobně. I za ty cíga. Jenže mně nikdo nedal ten návod na život, tak jsem to zase trochu posrala. Ale jen trochu. 

Pískomilové na cestách, part 3: Jak jsme volily za "totáče" před odjezdem do Viňales.

Píšu třetí post o Kubě a jsem teprve na třetím dni... což svědčí minimálně o tom, že jsem z té cesty opravdu plna zážitků. A dokonce jsem zapoměla na naši soutěž, jejíž skóre Anež poctivě zapisovala do deníčku. Den třetí - 1:1 - v noci na vyfrézované silnici jsem spadla do díry, odřené koleno a dlaně included (v Case jsem to sice hned vydezinfikovala, nicméně jak to zamávalo s mými myšlenkami o měsíc později se možná ještě dozvíte). 

Plán je jasný. Jdeme volit, ať už konečně na Hradě sedí někdo jiný než Miloš. (My jsme pro to udělaly maximum, dokonce jsme si vyzkoušely, jaké to je volit za "totáče". Co jste pro to ale udělali vy? Je mi z toho smutno a všech 51,36 % voličů Miloše Zemana a všechny nevoliče, a voliče Andree Babiše k tomu jako bonus (pokud všichni nejsou v průniku s již zmíněnými) bych poslala na Kubu, do chudinské části Havany, aspoň na čtvrt roku. Samozřejmě včerně práce za Kubánský plat a bez veškerých zásob z Evropy. To vše k tomu.) 

Jelikož ambasáda otvírala později, jako první jsme si šly koupit lístek na Viazul (turistický autobus) na další den - např. jednosměrný lístek na Viazul z Havany do Viňales, což je zhruba 210 km, stojí víc peněz, než je standardní Kubánská mzda. Autobus byl ale obsazený. A "otevírací dobu" České ambasády jsme si taky (ne)zjistily správně. A to všechno jsme se dozvěděly díky manželskému páru ve středních letech, kterým jsme se smály za fusekle v sandálích, šortky od pyžama a malé pantofle na šteklích, a oni k naší smůle / nebo štěstí nebyli z Kyjeva ani z Moskvy, nýbrž z Ostravy (ale Zemana nevolili :) ). No co. Konečně jsme mohli neodbytným taximanům udělat kšeft, a to rovnou ve čtveřici. Náš hlavní taxikář měl nejdivnější vlasy a smály jsme se mu od okamžiku, kdy jsme ho viděly, a to jsme ještě netušily, jak moc nás jeho vlasy na Kubě ještě budou provázet. Domluva byla následující, za nějaké ty CUCy nás svezou autem do Viňáles. Paní J. a Pavla vyzvednou v 8:45 a nás v 9:00. Fér. A pak jsme mely čas dvě hodiny, než měli otevřít ambasádu, která byla v blízkosti...

Škoda, že nás nenapadlo něco lepšího, než jít do ZOO. To nikdy, nikdy, nikdy na Kubě nedělejte. Hubenější zvířata a smutnější místo jsem neviděla. Staré kolotoče a prolézačky, které byly k vidění na středočeských sídlištích k vidění naposledy v 50. letech, byly asi jedinou "parádou", co místní Zoo(ne)logická zahrada nabízela. Řekla bych, že nebyla náhoda, že vstupné bylo za 1 CUC.

Představte si, jaké máme štěstí, že můžeme svobodně volit prezidenta naší republiky v zemi, kde existuje jen jedna politická strana a jeden vůdce? ... No nic. Já jsem se k tomu jen chtěla ještě vrátit a zdůraznit, že jsem opravdu ráda, že jsem v komunistické zemi volila demokratického kandidáta na prezidenta pod obrazem demokratického prezidenta Václava Havla. ♥

Další den jsme si dávaly naši poslední snídani v Case u paní Marie, později jsme zjistily, že lepší už jsme na celé Kubě neměly. A přijel pro nás taxik, o půl hodiny dřív, než jaká byla domluva... V tu dobu jsem možná ještě uvažovala nad tím, že bych taxikáře proklínala za to, že nás nenechali vychutnat si snídani. Zejména v tu chvíli, kdy jsme zjistily, že naše posádka je jiná, než jakou jsme očekávaly. V předu byli dva kluci, jeden z nich byl ten s divnými vlasy, díkybohu se tentokrát nesnažil, nasadit si na hlavu bílou kšiltovku. Stejně by to bylo bez úspěchu. Vzadu seděla holka. Panika, panika, panika. Absolutně jsme netušily, kde jsou ty lidi z Ostravy, ale strašně jsme chtěly jet s nimi. Taxikáři neuměli anglicky, ale to, že mají být v autě za námi jsme pochopily, cena zůstala stejná, tak jsme tedy nasedly. A byla to jízda. 
Kluk s divnými vlasy se jmenoval Jonado, jeho kámoš, který řídil, měl na hlavě víc gelu, než by byla potřeba a džíny, které měly opravdu hodně fashion děr, si říkal "Fofí". Vedle mě seděla Melissa, naše budoucí Viňalesská spolubydlící. Paní J. a Pavel z Havany vyjeli asi o hodinu později, než my a do cíle se dostali o dost později, nicméně doufám a předpokládám, že si to užili přinejmenším tak, jako my. Občas máte jako holka ze střední Evropy nějaké ty výhody, rozhodně větší, než kdybyste s sebou táhly manžu s ponožkama v sandálích. 

Po cestě jsme se zastavovali. Nejdřív na kafe, pak na tabákové farmě s výkladem o pěstování, sklízení a sušení tabákových listů. Navíc jsme měly možnost zjistit, že doutníky se prodávají i na jiných místech, než je Coparativa, dokonce na takových, kde to voní a lidi tam vypadají normálně, a že stojí mnohem míň peněz. Domluvily jsme si ubytování v Jonadově Case a odpolední výlet na koních, kterých se bojím. Zkusit se má všechno. Když jsem pak ukazovala, už v Čechách, Nikče fotku, jak sedím na koni, pobavilo ji to. Dali mi nejmenšího koně ze stáda, a ani tak jsem na něm nedokázala jet sama, takže chudák kůň prohýbal hrb nejen pode mnou, ale pode mnou a pod Jonadem. Chvílema se mi chtělo brečet dojetím, jaká to byla nádhera. Nejeli jsme po cestě, kromě krav, koz, ovcí, slepic, krocanů, a dalších koní jsme nepotkávali nikoho. Možná tak jednoho farmáře na 5 kilometrů čtverečních. Tohle bylo něco úplně jiného, než přeplněné posh centrum Havany s chudinskými uličkami, tohle byl sen. Náš průvodce v triku Hugo Boss a holinkách nás dovedl na horu, koně čekali pod kopcem. Vystoupat horu v 35 stupňovém vedru je fakt challenge (já jsem zapomněla zmínit, že oproti předchozím dnům v Havaně se fakt oteplilo), ale bylo mi tak nějak jedno, že se potím a budu smrdět (v tu chvíli by mě totiž ještě nenapadlo, že na vrcholu kopce bude probíhat docela intenzivní soukromý výcvik salsy). 

Jsem za tenhle výlet hrozně vděčná. Obohatil nás kromě toho o dvě flašky rumu, půl doutníku každou, účast na pravé kubánské svatbě, večeři zabalenou v igelitce (box vs. bag?!), kterou jsme nakonec daly asi desátému adoptivnímu pejskovi, salsu na náměstí, nového kamaráda s Ruskými kořeny, diskotéku v jeskyni a enormní kocovinu druhý den. 

Ale stálo to za to. Maximálně to, když dvěma Kubánským klukům pustíte Should I Stay or Should I go od The Clash, oni zastaví auto, vystoupí a začnou na to tancovat na silnici. Musíte vystoupit taky. Musíte to milovat a uculovat se, i když už je to měsíc.

Zbytek pobytu ve Viňales je zahalených v mírném kocovinovém oparu, ale okolí jsme další dny ještě křížem krážem prošly. Sehnaly jsme lístky na Viazul do Trinidadu, tentokát vážně. Prošly se bosy za tropického deště po soukromé farmě nějakého pána, který nám, místo, aby nám zakázal vstup, ještě ukázal pohodlnější a bezpečnější cestu, abychom se vyhnuly bažinám. Další večer jsme si nad Mojitem hrály karty s Britem s nejkrásnější angličtinou, milou holkou z Rakouska, Australanama a jedním super ukecaným Amíkem a druhým super sexy Amíkem. Viňales byl prostě. ♥

Nejsmutnější narozeniny v životě a jaro za oknem

Někdy se to tak sejde. A ty nevíš, co máš dělat. I když je to houpý, protože je ti pětadvacet. To já v tvým věku... Ale já nejsem ty. Ani vy. Jsem to já a momentálně stojím na křižovatce. Na rozcestí. Zase. Pokolikáté už? 

Vyeskalovalo to. Potřebovala jsem asi konečně zatáhnout tu ručku a zastavit. Škoda, že mi to nedošlo dřív (nebo možná došlo, ale neudělala jsem to), nemuselo to zabrždění být tak prudké. Nemusela přitom tolik zapůsobit setrvačná síla a mohlo to míň bolet. Ale to nevadí. Zastavila jsem, i když tření bylo až na dřeň... kdybych měla místo bot a ponožek pneumatiky, rozhodně by jim žádný vzorek nezůstal. :)

Došlo mi ale, že chřipka se dá těžko vyléčit, když si lehneš na dva dny, ani ne celý, a pak zas běžíš do kanclu, kde sedíš celý den, a pak hned z kanclu běžíš do školy, do knihovny, lektorovat nebo jen tak na nějaký sraz, protože jsi to slíbila. Piješ sice zázvorovej čaj, hodně ho, mozek je ale zase napřed... ten už je zase ráno v práci zatím co ty sedíš v noční tramvaji a nechceš nic jinýho, než spát aspoň osm hodin. Horečku už nemáš, protože si to nedovolíš. A pak jsou tu ty narozeniny a dojde ti, že kromě těch pracovních aktivit jsi nedala prostor žádným jiným. Všechno a všechny si odstrčila, i když máš jako pravá ryba samozřejmě pocit, že je to naopak. Jsi sama. Zatáhni už tu ručku!

Není to jako když mi bylo patnáct. Březen byl sice ještě sakra mrazivej, my jsme ale na koupališti v Mrsklesích slavili jak zběsilí. V tu dobu jsem si myslela, že čím víc mám na ruce stříbrných řetězů a řetízků, tím větší punk. A podle jejich počtu čtvrtýho března jsem si říkala, že mám fakt hodně kamarádů. Nevídáme se minimálně od tý doby, co se s M. nemilujeme. Co tu není. A když mi bylo osmnáct a naplnili jsme tu nejhorší knajpu v Třebenicích, odnesli si půllitr i s pivem a tác i s chlebíčky, hlavně, že jsme ty osmnáctiny a sedmnáctiny řádně oslavili. Vídáme se, ale málo. K jedna nebo dvaadvacetinám jsme měli na hlavě klobouky a čepice. Já tu, kterou Denny s Vendou vysoutěžili pitím rumu na Berounce. Končili jsme v čtyřkový diskotéce. Vídáme se jen někteří, ale málo a už ne dohromady. Ve čtyřiadvaceti už jsem seděla s vínem na podlaze v dejvickým bytě a byly tam konfety. A ke čtvrtstoletí jsem zatáhla brzdu v nemocnici na pohotovosti s přechozenou chřipkou, která věděla, kdy mi dát kopanec. Snad se nebudeme vídat moc často. 

A pak už jen ta samota. Nebo osamění.

Teď, i když je mi pětadvacet, potřebuju, aby mi někdo řekl, co mám dělat. Aby mi poradil směr, protože se strašně bojím, že se ztratím. Zase. Jako už několikrát. Do teďka jsem vždycky dokázala odbočit z vedlejších cest na tu správnou hlavní cestu (nechci říkat vrátit se zpět, protože to díkybohu ne), mám ale strach, že se ztratím nadobro. 

A tak zatím pozoruju to jaro za oknem a odkládám jednu přečtenou knihu za druhou. A už nebrečím, už jedu pomaleji, a je mi dobře. A taky hledám nové bydlení v Praze a práci ve Státech nebo severní Evropě. To je to moje rozcestí. A kolem rukou mám neviditelnou nitku strachu. Co když udělám chybu. Zase. Co když budu litovat, že jsem zase utekla před problémy a před samotou do ještě větší samoty? A co když budu litovat toho, že jsem nevyužila toho, co mi příležitosti nabízí? 

Február v kostce ledu

Únor je divnej měsíc. 

V únoru před deseti lety, asi, jsem se po návratu ze školního lyžáku rozešla se svým prvním opravdickým klukem. Rozešla jsem se s nim já, ale i tak to bolelo. Mně trvalo asi půl roku, než jsem se z toho vzpamatovala, za to on se z toho nevzpamatoval nikdy. Ale často na něj myslím, teď už pár let jen v dobrým. 

V únoru před dvěma lety jsem se rozešla se svým třetím opravdickým klukem. Dva, tři nebo možná čtyři dny po svých státnicích. Po tom, co jsem v únoru před třemi lety ztratila botu a sukni a on klíče od našeho bytu. Po tom, co nám už v únoru minimálně před čtyřmi lety mělo dojít, že my dva spolu být nemůžeme. Ale teď už se taky snažím jen v dobrým. 

V únoru před šesti lety jsem se srovnávala s tím, že jsem byla měsíc po rozchodu se svým druhým opravdickým klukem. A že jsem mu ublížila i když si to nezasloužil. On se z toho vzpamatoval, já vlastně taky. Ale je skvělý, že je, a že jsme teď kamarádi. Fakt to jde. Asi proto, že jsme se nerozešli v únoru. 

V únoru před dvěma lety (jo taky) jsem si myslela, že budu mít svého čtvrtého opravdického kluka, kterej mě bude mít rád. Vykašlal se na mě (ne v únoru). Protože jsme se poznali v únoru.

A ti ostatní kluci nebyli a nejsou opravdický. Protože mě nikdy nedrželi za ruku v únoru, což by měli. Jenže teď už nebudou, protože jim předem rovnou řeknu, že únor se mnou nezvládnou. 

Asi jsem fakt narušená. 

Nepochybuju o tom. Ale v únoru budu radši sama. Což vlastně asi nepíšu kvůli tomu, že bych byla pověrčivá, ale proto, abych obhájila, proč si zase připadám jako ten nejposlednější člověk na světě, kterýmu nic nejde. Tak už aby bylo jaro. Ono se přece něco změní. Jako každý rok na jaře.

Vždyť to znáte. Začnete cvičit, běhat, víc se učit a líp pracovat. Budete krásnější, sebevědomější a šťastnější. Dokud nepříjde únor. 

Pískomilové na cestách, part 2: Jak jsme se nechtěně zúčastnily posledního dne “Cigar Festivalu.”

Na světě existuje pár pravidel, která jsou jasně daná a neměnná. Jedním z nich je třeba to, že jakmile se v únoru vrátíte z tropického podnebného pásma po čtrnácti dnech do mírného, onemocníte. Zaručeně chytíte nějakou nepříjemnou chřipku a budete odkázaní na pití zázvorového čaje a pojídání paralenu u pokusů o soustředění při snaze o aspoň trochu efektivní “bedoffice”. 

Tím dalším pravidlem, o kterém byste možná měli vědět je, že když v Karibiku strávíte jako holka s dlouhými vlasy svých prvních víc než 12 hodin, nic vás na vaší hlavě už nikdy nepřekvapí. Po probuzení připomínaly moje vlasy divnou chemlonovou hmotu, která za žádných okolností nešla rozčesat ani učesat. Jenže ono to vůbec nevadilo (v tu chvíli jsem následky v podobě přírodních dreadů ještě moc neřešila), protože když jsme otevřely dveře, abychom šly na tu boží snídani do botanické zahrady na terase, stejně jsme zjistily, že je obloha ještě šedivější, než šedivá, po modru a Sluníčku ani stopy. A to mělo trvat nejmíň čtyři dny. Protože v lednu, v období sucha, si přece rozhodně nejedete do Karibiku užít léta. 

Na objevování Havany ale nikdy není ani moc ošklivo ani moc hezky. Každý si najde to své, za každého počasí. Po pár metrech od naší “ubikace” jsme navíc konečně zjistily příčinu toho nečasu (neplést s Petrem Nečasem :) ) - a Evropo div se, studenou frontu na Kubu prý poslali Američani. Jistě tam nemají nic lepšího na práci, než vysedávat v laboratořích a vyvíjet déšť, který pošlou do Havany. Alberto, jak se jmenoval náš nový kamarád z ulice, se s námi podělil o mnoho dalších poznatků, než byly ty meteorologické. Společné téma jsme našli nad fotbalem (Jasně, víme, kdo jsou Milan Baroš i Petr Čech, a to že netušíme do jakých patří klubů samozřejmě nikdy nepřiznáme!), nad auty (Těm sice nerozumíme o moc víc, než fotbalu, nicméně to, že ta stará oprýskaná Lada je na Kubě k sehnání cca za 26 000 dolarů, 26 tisíc amerických dolarů (!), to šokovalo i nás. Pro srovnání, v roce 2015 byl průměrný měsíční plat Kubánce pracujícího ve státním sektoru 24 dolarů, 24 dolarů! - Mám normálně chuť to napsat capslockem.), obdivovaly jsme fotky dětí, lamentovali nad bezpečností elektrického vedení, apod. Alberto uměl báječně anglicky, choval se moc mile a kdyby s námi nestrávil přibližně o 50 minut déle, než měl, tak bychom si ho fakt za těch 10 minut dokázaly vážit a přibraly ho na náš společný friendlist (ne, zatím žádný nemáme, ale napadá mě, že bychom klidně mít mohly), takhle nám ale vlastně docela lezl na nervy. Doprovodil nás až na Náměstí revoluce, ukázal nám cestu dál - hlavně k místu s názvem “Coparativa”, o kterém mluvil v průměru tak 20 minut z těch 60 - a rozloučil se. Na Náměstí revoluce, asi jedním z nejbizarnějších míst v Havaně, jsme si střihly nějaké to selfíčko se zmoklými hlavami, a našly si novou kamarádku, která nás mimo jiné taky poslala do “Coparativa” v rámci posledního dne Cigar Festivalu. 

Asi bych měla vysvětlit, proč mi Náměstí revoluce připadalo víc bizarní jak ostatní místa v Havaně, a co to tedy měla být ta Coparativa. Obrovské náměstí uprostřed něhož stojí “sloup” by bylo ještě v pohodě, před obeliskem stojí megalomanská bílá socha José Martího a kolem dokola náměstí jsou ošklivé budovy nejdůležitějších ministerstev na nichž se pyšní vyobrazení Che Guevary a Cienfuegose. Aby toho nebylo pomálu, všude, ale opravdu všude, stojí zájezdní autobusy nebo fancy taxíky, které na Náměstí revoluce dováží turisty z Varadera (jo, tlusťochy, ignoranty a pracháče, kteří absolutně nemůžou mít žádnou představu o tom, jak to na Kubě chodí, a pak volí Trumpa, Zemana nebo Le Pen(ku). Pardon vy všichni, kteří jste zářnými výjimkami.). 

Z Náměstí revoluce jsme pokračovaly směrem, který nám poradil Alberto, do Staré Havany. Na Coparativu - “komunitní centrum”, kde bychom měly, jelikož byl poslední den Cigar festivalu, nakoupit levné a kvalitní doutníky, budeme-li řádně smlouvat, v čemž nás kamarád taky proškolil - jsme si řekly, že se vykašleme. Jenže (!), po pár metrech chůze v ukrutném dešti jsme zaregistrovaly, že na nás někdo volá - byl to Alberto, náhodička. “Jestlipak už jsme byly v Coparativa?”, “No nebyly.” (Sakra, zpětně si uvědomuji, že jsme krávy, protože jsme měly říct, že byly.) Takže jsme zase získaly doprovod. Ta slavná Coparativa byla ve skutečnosti byt v docela normálním Havanským domě (rozuměj starým a oprýskaným), před kterým stál černoch, který nás uvítal podáním ruky (i s tou žloutenkou, kterou jsem mu sama diagnostikovala pohledem na jeho “žluťmo” v očích) a zastrčil nás do bytu, kde už se všechno semlelo tak nějak rychle. Je nutný říct, že Kuba je fakt strašně bezpečná země a nikdo nám nechtěl ublížit! Opravdu nám jenom chtěli prodat cigarety (dost nad cenou). Jenže kromě toho, že se v bytě prodávaly cigára, patrně se tam taky vařily a braly drogy, čemuž nasvědčovala všechna ta špína a bordel a člověk s obvodem lýtek srovnatelným se salátovou okurkou, prostě na smrtelné posteli, doslova. Vypadly jsme tak rychle, že jsme se ani moc nestihly rozloučit. Takže jak rychle naše kamarádství s Albertem vzniklo, tak rychle zase zaniklo. Asi nás to moc nemrzelo, na kubánský heroin bychom si fakt netroufly. 

Pak jsme konečně šly do té Staré Havany, kde to bylo krásný (jen mi ten dojem kazila zase ta kvanta pokrytců z pětihvězdičkových hotelů). Ten den jsme nachodily asi 25 kilometrů, daly jsme si první Mojita a Cuba libre (jestli v Praze bývá v drinku poměr zhruba 1:8 ve prospěch nealka, na Kubě je to stejně, jen ta větší část patří rumu), poslaly jsme pohledy, které evidentně nedorazily (přitom si myslím, že jsme tam nic protirežimního nepsaly, fakt) a skamarádily se s Miquelem. 

Malý Miquelův příběh si na závěr neodpustím. Nejmilejší a zároveň nejsmutnější story. V letech 1980 - 1985 byl tehdy ještě mladý Miquel v Čechách studovat a později pracovat. (Víte co, ona ho ta škola moc nebavila, radši chodil na pivo a běhal za holkama. Zrzavý, ty se mu líbily nejvíc!) Pak se vrátil zpět na Kubu, nyní žije v Havaně, v rozpadlém domě o jedné místnosti a malém kumbálu, v obýváku má jednu starou pohovku, telku (na ní prázdné lahve od Plzně) a v rohu cement, třeba to tam někdy opraví... Češtinu po návratu vytěsnil a zapomněl, když ale po revoluci začali Češi na Kubu jezdit víc a víc, začal se ji díky turistům znovu učit, to všechno proto, aby se pokusil najít rodinu kluka (dnes už chlapa), u které v těch 80. letech těch pět let žil. A víte co? On je našel! Dal si tu práci, že napsal inzerát a i v komplikovaných podmínkách se mu podařilo umístit ho na internet. Kluci se ozvali, dokonce tenkrát přijeli a všichni společně si udělali trip po Kubě. Dnes už jim to neumožní finanční ani rodinné záležitosti, a hlavně ani ty státní. Je to silný. Je to téměř 35 let zpět a pro Miquela je to ta nejlepší životní vzpomínka, a tak moc nedosažitelná. 

Já jen že člověk si velmi často ani neuvědomuje, co má. Dokud to neztratí, nebo ho o to třeba někdo nepřipraví. Pořád mě to nutí uvažovat nad tím, jaký by vedl Miquel život, kdyby v Čechách zůstal, usadil se, vytrval do revoluce, ...  Moc bych mu to přála, a je mi z toho smutno.

Pískomilové na cestách, part 1: Jak nám zatkli taxikáře.

Psát si papírový cestovatelský deník má bezesporu svoje jedinečné kouzlo. Rozhodně je to přínosnější, než se spoléhat na svou paměť. Nicméně, já se chci o (téměř) všechny ty zážitky a zkušenosti dělit. A “zapomenout” deník ve školní lavici je přece jen docela oldschool strategie. 

“Takže mám vízum, pas, eura, platební kartu, potvrzení o pojištění, lítačku a rtěnku. Jen světle růžovou. Je to všechno?” 

“Rtěnku nemám. Ale nezapomeň na letenky.”

No, jasně, letenky jsem měla zabalené taky. A k tomu hromadu dalších věcí, v malé crossbody a 35 litrovém batohu k tomu. Hromadu dalších věcí, které by mi v Praze vystačily tak na tři dny, plán byl ale takový, že mi musí v Karibiku vystačit na 14 dní. A ta rtěnka byla téměř neviditelná, abyste věděli. A taky jediná věc, která ze mě na té punkové cestě mohla vyvolat pocit, že jsem vlastně docela městská holka. Někdy.

Cesta byla nekonečná, co vám budu povídat. V Amstru strašně lilo a jelikož naše jediný teplý oblečení byly mikiny, byly jsme odsouzené k čekání na letišti. Místo těch dobrých holandských hranolek jsme si daly ty hnusné z Mekáče a waffle jsme, k mé nespokojenosti, taky vynechaly. 10 hodin nad oceánem byla taky docela pruda. A nuda. Nějaké vyšší neidentifikovatelné síly totiž vždy dokáží zařídit, že mám vždy něco extra - proto moje “entertainment obrazovka” nefungovala tak, jak by měla. (I když jsem téměř celý let žila v tom domnění, že se filmy zasekávají všem kvůli té výšce, i když nevím, k čemu by tam tedy byly, pak jsem ale zjistila, že vážně jen mně. Takže ten nádherný retrívr Marley z Marley and me - SPOILER - umíral o to pomaleji, a já brečela o to víc). V Mexico City fungovala wifi jen před kavárnou nebo před billboardem s Mazdou a na obou místech byla zima. Homeless lifestyle, I’m back. Při letu do Havany byl alkohol na palubě included, ale ruku na srdce - řekněte mi, kdo sakra může kalit v letadle?! Ještě k tomu po 24 hodinách nespánku a ještě k tomu po tom, co jsme z Dreamlineru přesedly do Boeingu 737 (představte si to třeba tak, že se z trojkovýho Superba přesunete do Feldy). 

V Havaně bylo vedro. Ten den. Rozhodně ne na legíny a dvě trika a mikinu. A kompresní podkolenky. Scanovali nám obličeje, neustále zírali do pasů a nikdo s námi nemluvil… Tak takhle to tedy chodí na Kubě? A navíc to tu smrdí jako plíseň a přepálený olej. Takže jako když by se ve sklepě smažily hranolky. Skvělé! Navíc první střetnutí s nesvobodou bylo hned ve směnárně, proti tomu, co mělo následovat o pár minut později, to byl ale jen slabý odvar…. 

Na Kubě funguje již víc jak 10 let systém dvojí měny. Obojí jsou pessos. CUC, takzvané konvertibilní peso, je určené zejména turistům. Dá se za něj zaplatit taxíky, ubytování, jídlo v restauracích nebo víc fancy věci jako lepší oblečení nebo elektronika (takže pomalu to, co v Čechách koupíte v každým Lidlu). Běžní Kubánci se k CUC moc nedostanou, za svou práci jsou placení v CUP, což je kubánské národní peso. 1 CUC je zhruba 26 CUP. Bankovky vypadají dost podobně a na “černým” trhu se jako turista dostanete k obojímu. Oficiálně jen horko-těžko, zaměstnance směnárny totiž můžou i zavřít, prodají-li vám CUP. Je v tom zmatek a je to trochu psycho. Před “naší” směnárnou stál “pan Ostraha” a tvářil se ještě přísněji než přísně. Nakonec jsme odešly jen s CUC, byť slečna před námi “zvítězila” nad režijními nesmyslnými pravidly a ve chvilce “Ostrahovi” nepozornosti získala i CUP. Byly jsme trochu smutné. Nicméně časem nám došlo, že takhle je to správně.

Měly jsme tedy to nejdůležitější, abychom přežily - peníze, tím pádem tedy čím zaplatit taxíka, který nás odveze do centra. Chtěly jsme být fér, po našem, a podporovat režim co nejméně to půjde, takže jsme odmítaly podporovat státní žluté taxíky, dohodly jsme se tedy s klukem, který obcházel prostor před letištní halou patrně s touhou vytřískat z nějakého turisty nějaké CUCy, ilegálně. Samozřejmě. Domluva nebyla zrovna easy, protože náš potenciální “taxikář” neuměl anglicky ani slovo, my zas nerozuměly španělštině. Nakonec jsme se domluvili rukama-nohama a pomocí “trenslejtru”. Chlapec nás vedl přes celé prostranství před letištěm k nějakému zastrčenému parkovišti. Už jsme se začínaly cítit lehce nejistě, když jsme konečně dorazili k tomu žihadlu - oranžové (zkorodovaná ale nebyla úplně celá) Ladě s nálepkou loga Applu na zadním okně (po krátkém googlení bych autíčko tipla tak na ročník 1972, nejsem ale moto-odborník). Na korozi se na Kubě ale nehraje. Hlavně, že funguje klakson a rádio! Takže v Kuba stylu jsme ujeli asi 150 metrů, pak zas přišel režim.... 

Chtěla bych to popsat, jakoby se to odehrálo v nějakým akčňáku na TV Nova, nicméně to zas až tak zajímavé nebylo. Prostě jsme zajeli ke straně, taxikář vystoupil, policajt přišel, vzal si můj pas, odešel, nikdo nemluvil, byly jsme zmatený a asi jsme se i trochu bály, takže jsme se jenom hystericky smály. Pas nakonec vrátili, ale neřekli mi, jestli z toho budou nějaké komplikace, a zavolali nám taxíka. Toho státního, žlutého. Takže takhle nám zatkli taxikáře. Po hodině, co jsme přiletěly a my jsme se nedozvěděly proč.

Novému taxikáři jsme nebyly schopné pořádně vysvětlit adresu, kam nás má odvézt, samy jsme v tu chvíli totiž netušily, že jsme se na Arbnb nechaly trochu napálit. Měly jsme domluvené ubytování na Calle 11, blízko Malecónu (asi 8 kilometrů dlouhé betonové promenády na okraji Havany, kolem oceánu), a taky prý blízko centra…. Nutno říct, že po tom, co jsme asi dvě hodiny (stále v legínách a kompreskách!) hledaly “náš domek”, jsme pochopily číslování a označování Havanských ulic, a taky to, že Calle “Onze” má asi 10 kilometrů. Nakonec jsme domeček ale našly. To, že “paní Marie” na Arbnb mlžila nejen kolem lokality, ale taky kolem toho, že mluví plynně anglicky, už ani nekomentuji. Bylo to tak krásný a dávali nám nejlepší snídaně na světě (rozuměj na Kubě). Večer jsme šly ještě ven a kromě toho, že se Anež natáhla na Malecónu a vyhrála tak největší kubánskou modřinu (<3), už se nic moc zvláštního nestalo. 

Ale víte co? Všechno tohle byla jen předzvěst toho, že tahle dovolená měla být naprosto skvělá. <3